Když Leníkovi rašila bradka, nebál se už téměř ničeho. Klidně i pro koště do temného kumbálu došel a nebál se. Dokonce si ani nezakrýval oči, když si rodiče vyprávěli děsivé příběhy o strýci Ivanovi z Kulkuťovky, který jedl koňská kopyta. Ba ne, kdepak. A také skoro nikdy, až na pár opodstatněných a rozumných výjimek neplakal. Jeho mladší bratr Míťa byl samozřejmě také velmi hodný hoch. Alel i ufňukaný strašpytel. Když mu Lenínek hrozil nazouvákem, plakal. Když někdo zavrzal dveřmi, plakal. Když přišla řeč na strýce Ivana z Kulkuťovky a kopyta, bulel jak nahnutá konev. I při smutné písni se fňukna Míťa neudržel. Zvlášť velké slzy se mu koulely z očí, když děti zpívaly „Kozu“. Mnoho děcek tu píseň zná: Babička měla šedivou kozu, šedivou kozu a měla ji ráda, měla ji ráda Napadlo kozu projít se lesem, projít se lesem a napít se rosy, napít se rosy. Potkala koza v černém hvozdu, v černém hvozdu strašného vlka, strašného vlka Za malou chvíli bylo již po všem, bylo již po všem a plakaly lesy...
Komentáře
Okomentovat