Robert

Před rokem mi tchýně vyvěštila, že do roka a do dne zaklepu, když už ne na nebeskou bránu, tak aspoň těma sešmajdanejma trepkama z Tesca. Doktor kroutil hlavou, že je to vážný a proč jsem nepřišel dřív, že ten šutr pod žebrama musí bolet. Já na to, že jestli někdy makal v lakovně, tam jsou tyhle bebíčka prd. Začal mě samozřejmě lakovat, že mi dává ještě tak měsíc, abych měl vidinu aspoň nějaký budoucnosti, ale já mu na to neskočil. Jak tchýně řekla, tak se stane. Pepa bude zase v lakovně pobíhat a řvát, kde jsem, že zase chlastám do rána, ale vono ne, Pepčo, jsem tuhej. Děckám jsem řek, ať jsou hodný a nenechaj si srát na hlavu, ženě zase, ať se pořád neptá kam jdu a tak. Jsem svobodnej člověk, tak si poslední den svýho hnusnýho života užiju. Ale vždycky jsem žil tak, jako by to měl být poslední den mýho života, tak co bych měl měnit. I ten, co pořád seděl naproti mně v hospodě a všechno odkejval to odkejval. Co bych měl jako asi dělat? Jet k moři někam do Španělska a z pláže vejrat na dalekou Afriku? To bych se svým štěstím dřív zdechl v zácpě na hranicích s Reichem. I Ferda mi to odsouhlasil, a to on je zrovna takovej nesouhlasnej typ. Samo že jsem klukům nic neporopálil, celý to byla jen jako hypotéza co kdyby. Prostě jsem si řekl, že budu v hospodě a basta. Jako by se nechumelilo. Žádný běhání nahej, voblejzání Matuškový za hajzlama, vyřizování starejch účtů a křivd. Nic takovýho. To bych si akorát přiznal, že jsem svůj život promarnil a teď ho dohánim. U šestýho piva jsem dostal nějakej záchvat a chtěl jsem udržet tenhle den aspoň na lepší úrovni, když už je poslední. Přece tu poslední den nepolezu po čtyrech, a až skapu, tak si mě budou všichni pamatovat jen jako placatýho jezevce. Dekórum vole. Vstal jsem od stolu a řek, že už jdu. Kluci čuměli co blbnu. Řek jsem, že jsem stahanej jak doga, a že kdyby ti makakové makali aspoň tak z půlky jako já, tak by byli dávno v pelechu. Pípnej mi namarkoval šest kousků, ale já ho stopl, že to cálnu zejtra. No probléma, řek, stejně si tu každej den a bez tebe ta hospoda stojí za prd, Roberte. No, a asi pod náporem tý vší lásky nebo čeho, jak člověk asi není zvyklej, to tam se mnou nadobro švihlo.