Lapálie Pana Ďuláka
„Chybí-li světu řád, musíme ho najít v sobě samých a vložit jej do věcí. Pan Ďulák však nachází svět zdánlivého řádu, ale v srdci si nese chaos.“
.png)
I vstal pan Ďulák do krásného dne. Uměl si vybrat den, který byl krásný a vhodný pro vstávání. I uměl si vybrat den, který nestál za mnoho. Inu, dnes byl krásný den. Nebylo pochybností, že dnes je den pro vstávání.
Zdají se sny panu Ďulákovi. Často jsou o obchodních domech a nádražích. Nezdá-li se panu Ďulákovi nic, navštíví obchodní dům a prochází se kolem nádraží. Samozřejmě, sny se zdají, když pan Ďulák spí. Avšak sny denního charakteru splývají se světem, který pan Ďulák buduje momentálním klopýtáním kolem domů po kolozubých chodnících.
Nepřišlo panu Ďulákovi podivné, že v parku mezi holuby zahlédl žlutého papouška. Kdeže, naopak. Obdivoval přirozený kolorit města. Přišlo mu ale podivné, že kolemjdoucí neskrývali pohoršení nad člověkem spícím na lavičce jako nad masem po datu spotřeby.
A zdálo se mu zvláštní, jak se skrývaným obdivem sledovali ženy v trávě, jejich obnažená bílá ramena drze proti majestátu slunce. Podivné se, panu Ďulákovi, zdály oči chodců spěchajících z jednoho jízdního řádu na druhý.
Ne, že by pana Ďuláka nezajímaly krásy města pro tuto chvíli maximálně kolonizovaného slunečním talířem, kdeže. Ale žasl nad rozmary drobných rozměrů, které je třeba vytěžit pitvornými dlaněmi za koncentrace ladiče pian.
Cesta byla pokaždé stejná, rozrýsovaná územním plánováním po generace architektů – úředníků – mučedníků. Pan Ďulák ve své prázdnotě přijímal ozvěny kříže spasitele vpasovaného mezi parkovacími hodinami a kolostavem.
Panu Ďulákovi se zdálo, že prapodivné se zdá být napětí mezi ním a světem, jehož je součástí. Pokládal si i otázku, zda je sám přesvědčen o vlastní existenci.
Nenacházel však odpověď, která by alespoň vysvětlila, proč se vůbec ptá.
Okolo procházelo dítě s pusou plnou práskacího prášku.
Krucinál fagot, zaklel klarinetista na ujíždějící tramvaj. To se panu Ďulákovi líbilo. Nebo herdek filek, co hartusil hasič na hydrant. I to mělo pro prázdnou duši pana Ďuláka šťávu. Hokynáři, kejklíři, tiché fronty řeholníků u trafiky.
Pornočasopis vedle magazínů o zahrádkářství.
V přízemí se naskytl panu Ďulákovi nesrozumitelný obraz. V okně zahlédl puštěnou televizi, muž seděl v křesle a nechával ulpívat na tváři modř.
Zdálo se mu, že to nese jisté rysy důležitosti.
.png)
I vstal pan Ďulák do krásného dne. Uměl si vybrat den, který byl krásný a vhodný pro vstávání. I uměl si vybrat den, který nestál za mnoho. Inu, dnes byl krásný den. Nebylo pochybností, že dnes je den pro vstávání.
Zdají se sny panu Ďulákovi. Často jsou o obchodních domech a nádražích. Nezdá-li se panu Ďulákovi nic, navštíví obchodní dům a prochází se kolem nádraží. Samozřejmě, sny se zdají, když pan Ďulák spí. Avšak sny denního charakteru splývají se světem, který pan Ďulák buduje momentálním klopýtáním kolem domů po kolozubých chodnících.
Nepřišlo panu Ďulákovi podivné, že v parku mezi holuby zahlédl žlutého papouška. Kdeže, naopak. Obdivoval přirozený kolorit města. Přišlo mu ale podivné, že kolemjdoucí neskrývali pohoršení nad člověkem spícím na lavičce jako nad masem po datu spotřeby.
A zdálo se mu zvláštní, jak se skrývaným obdivem sledovali ženy v trávě, jejich obnažená bílá ramena drze proti majestátu slunce. Podivné se, panu Ďulákovi, zdály oči chodců spěchajících z jednoho jízdního řádu na druhý.
Ne, že by pana Ďuláka nezajímaly krásy města pro tuto chvíli maximálně kolonizovaného slunečním talířem, kdeže. Ale žasl nad rozmary drobných rozměrů, které je třeba vytěžit pitvornými dlaněmi za koncentrace ladiče pian.
Cesta byla pokaždé stejná, rozrýsovaná územním plánováním po generace architektů – úředníků – mučedníků. Pan Ďulák ve své prázdnotě přijímal ozvěny kříže spasitele vpasovaného mezi parkovacími hodinami a kolostavem.
Panu Ďulákovi se zdálo, že prapodivné se zdá být napětí mezi ním a světem, jehož je součástí. Pokládal si i otázku, zda je sám přesvědčen o vlastní existenci.
Nenacházel však odpověď, která by alespoň vysvětlila, proč se vůbec ptá.
Okolo procházelo dítě s pusou plnou práskacího prášku.
Krucinál fagot, zaklel klarinetista na ujíždějící tramvaj. To se panu Ďulákovi líbilo. Nebo herdek filek, co hartusil hasič na hydrant. I to mělo pro prázdnou duši pana Ďuláka šťávu. Hokynáři, kejklíři, tiché fronty řeholníků u trafiky.
Pornočasopis vedle magazínů o zahrádkářství.
V přízemí se naskytl panu Ďulákovi nesrozumitelný obraz. V okně zahlédl puštěnou televizi, muž seděl v křesle a nechával ulpívat na tváři modř.
Zdálo se mu, že to nese jisté rysy důležitosti.
***
Inu, očividně bylo muziky mnoho v tomto svobodném světě.
Inu, očividně bylo muziky mnoho v tomto svobodném světě.
Komentáře
Okomentovat