Patetický Patizon

Mezera mezi ránem a zívnutím vrátného. Z náklaďáku se sune leštěný plech, v něm zahlédneš vlastní odraz. To jsi ty, vytahaný za nitky bez loutkáře. A někdo řekl, že bude pršít. Ty přemýšlíš, jestli je to déšť, nebo slavnost, kam se chodí s úsměvem jako ve sváteční košili. Z ničeho načrtnutá vertikála protnutá horizontem chybění. Bílé plochy překryté prázdným kruhem. Prstem kroužíš po sklenici a tušíš hranu stolu. Kolem rázuje kulhavý číšník. V oknech vstává slunce se vší svou nahotou. Vyvádějí koně na náměstí, tramvaje jedou adagio takt za taktem. A lidé se prochází dnem, jako kdyby se měl opakovat. Slunce běsní. Tvé město brázdí chodci s celou pomlkou na valčíkových rtech. Otáčí se za kruhy rozeznělého gongu, vchází do měst zaslepení pableskem činelu a v zahradách vstupují mezi malátné růže ohromené dnem. Natažené šňůry pro prostěradla, dlouhé louky a vzadu alej. Mezi stromy jede motocykl s rudou sajdkárou. (ilustrace z koláží Monumenty I a II) Psáno pravděpodobně okolo roku 2018,...