Zrcadla/Střepy
Mezera mezi ránem a zívnutím vrátného.
Z náklaďáku se sune leštěný plech, v něm zahlédneš vlastní odraz.
To jsi ty, vytahaný za nitky bez loutkáře.
A někdo řekl, že bude pršít.
Ty přemýšlíš, jestli je to déšť, nebo slavnost, kam se chodí s úsměvem jako ve sváteční košili.
Z ničeho načrtnutá vertikála protnutá horizontem chybění.
Bílé plochy překryté prázdným kruhem.
Prstem kroužíš po sklenici a tušíš hranu stolu.
Kolem rázuje kulhavý číšník.
Vyvádějí koně na náměstí, tramvaje jedou adagio takt za taktem.
A lidé se prochází dnem, jako kdyby se měl opakovat.
Slunce běsní.
Tvé město brázdí chodci s celou pomlkou na valčíkových rtech.
Otáčí se za kruhy rozeznělého gongu, vchází do měst zaslepení pableskem činelu a v zahradách vstupují mezi malátné růže ohromené dnem.
Natažené šňůry pro prostěradla, dlouhé louky a vzadu alej.
Mezi stromy jede motocykl s rudou sajdkárou.
(ilustrace z koláží Monumenty I a II)
Psáno pravděpodobně okolo roku 2018, texty jsou součástí většího cyklu z Tweetů uživatele Střepy magnetických zrcadel, jednoho z mých Twitterových účtů.
Vybráno, upraveno a vytištěno v 25 exemplářích: 2024
Komentáře
Okomentovat