Marnost IV

Otevřel sešit a přečetl si vlastnoručně opsanou poznámku: Spisovatelství vzkvétá ze života kontrastů a spisovatelova boje se životem. Opsal si to z nějaké knihy, neví už ze které, a slovo vzkvétá bylo jednou škrtlé a podruhé téměř vyryté do papíru. 

Seděl v kavárně a přemítal nad sešitem. Dnes snídal, byl v trafice, poflakoval se, obědval a vyloupl si z pod nehtu šedivé cosi. V ničem neviděl divoký kontrast, nic nenarušilo jeho posvátnou klidnost, nikdo ho nevytočil tak, že by o něm a jeho patolízalství musel psát román. To by si musel dvakrát rozmyslet, protože si uvědomoval, že jeho vlastní patolízalství je stejné patolízalství té druhé osoby. Nemohl by přeci psát o sobě. To by se mu nelíbilo. To by ho nebavilo. To by nechtěl, aby se někde dočetl o sobě takové nehezké věci a ještě k tomu z vlastního pera.

Objednal si kávu a dlouze sledoval servírčiny dlouhé kroky. Zadíval se do sešitu a hluboce se zamyslel. Napadlo ho, že nemá o čem psát, protože jeho život je nudný. Nepřekvapilo ho to. Nudný jak spadaný listí, jak babka u pokladny. Napadlo ho najednou, co by se asi stalo, kdyby na tu babku u pokladny udělal Baf! Bábo, baf!

 
Servírka přinesla kávu, on poděkoval a pak se díval do zdi. Chvíli se mu zdálo, že vidí, jak odpadává kus omítky, podruhé zas, že se mu to jen zdá. Nicméně se vrátil ke svému tématu, ke kontrastu. Napadlo ho, že vše spočívá v nepředvídatelnosti. Opřel se do židle a rozhlédl se po prázdné kavárně. Něco provede. Chce se dostat do nepříjemné situace. Ano, nepříjemná situace je to, co ho začalo svědit. 

Sbalil sešit do aktovky, cucl si kávy a vstal. Servírka seděla za barem a dívala se do telefonu. Šel. Šel kolem baru a díval se ven, stačí otevřít dveře a odejít. To bude potom materiál. To bude potom román nebo pořádná povídka. To bude.
Zaslepen budoucností vrazil do servírky, která mu zastoupila cestu. 

Hystericky upadl na zem. 

Malý moment se zdálo, že dělá mrtvého.