Vzpomínka na Zdenko Pavelku

Vzpomínek na Zdenko Pavelku mám za deset let společného přátelství mnoho. V úhrnu asi tolik, že by se tím dalo definovat jedno dobré přátelství.

Mnoho se jich točilo okolo naší společné záliby: knihy. Ať už šlo o vydávání, čtení, sbírání, prodávání, hodnocení a vzájemné doporučování titulů, které ten druhý už stejně má, tak i o hudrování nad literárním provozem a chování jistých institucí. Vykládání a nakládání dodávky plné knih byla zatěžkávací zkouška fyzické zdatnosti. Vždy jsem se shodli, že knihy jsou sice těžké, ale snadno se jim to odpouští.

Vzpomínám si, jak jsme se nedorozuměním dostali na knižní veletrh ve Frankfurtu bez vstupenky. Jak mi ukazoval polní pěšinu, kudy chodil do školy, a nad kterou teď vede dálnice. Nebo na ten stres před večerním křtem knihy, která kolem poledne teprve opouštěla brány tiskárny. Nebo na prapodivnou jízdu po silnici, ze které se vyklubala cyklostezka, následně chodník pro chodce. Nebo jak si zabouchl telefon v penzionu a odpoledne musel na blind hledat jednoho spisovatele na vcelku rušném nádraží. Anebo jak mu byla do ruky vložena kniha a on hned věděl, že jí musí nechat přeložit a vydat. Nebo jak vyrazil na nejvyšší horu Německa o víkendu, kdy se tam zrovna scházely nejvyšší hlavy světa. 

Seděli jsme spolu v brněnské hospodě U všech svatých a beze slov lelkovali nad pivem. Často jsme si tímto způsobem povídali. A i tak jsme se dorozuměli. Pak byl prostor i pro slova. Telefonní komunikace měla dokonce i kvantový charakter. Protože když jsme na sebe někde čekali, ten druhý se neobjevil do té doby, dokud mu první nezavolal. "Jsem skoro za rohem, za pět minut jsem tam."

Ale už si nezavoláme. Oba víme proč. 

Líbilo se mu moje rčení, díky kterému jsme dokázali objasnit veškeré subjektivní jsoucno a nevyzpytatelné trajektorie osudu: věci se dějí.

Díky za ty trajektorie.

(Nemám žádnou společnou fotku, neboť jsem byl téměř vždy za objektivem. Proto přikládám poslední fotografii ze série "Kauza Džušík", kdy byl požádán o pomoc náhodnou kolemjdoucí, zda by jí neotevřel lahev džusu. Z banálního úkonu se vyklubala složitá, několik minut trvající operace. Naštěstí s dobrým koncem.)