Lenínek V: Jak Lenínek koupil hračku

Jeden ruský revolucionář utekl z carského vězení a skrýval se před četníky v zahraničí. Nebyl to, jak by se mohlo zdát, Lenínek. I tyto příběhy se děly obyčejným, řekněme nuzným lidem. Tento člověk, jehož jméno v příběhu není důležité, utekl do švýcarského Curychu a pracoval v továrně na nábytek.

Brzy se dozvěděl, že Lenínek je též ve Švýcarsku a mimochodem zaslechl, že tu chce prodat nějakou medaili carských železnic. Náš muž usoudil, že se jedná o pomluvy. Četl mnoho Lenínkových knih a věřil, že bude dobrý a slušný člověk.

A pak se jednoho dne tento dělník dozvěděl, že u nich ve fabrice na nábytek pronese Lenínek ten večer projev.

A manželka našeh dělníka také pracovala v továrně na nábytek. Ale ona měla jen noční šichty, tudíž nebyl nikdo, kdo by večer jejich Doníka, synka ušatého, pohlídal.

Náš dělník, který utekl před četníky do Švýcarska, řekl svému synovi: “Půjdem si večer společně poslechnout Lenínka.”

Doník neměl ani jinou možnost. 

Přišli do dělnického klubu příliš brzy. Jen jeden nuzák seděl v hale, četl si noviny a prskal.

Náš dělník posadil svého chlapce Doníka k oknu a nervózně si mnul čelo: "Lenínek asi nepřijde, co by tu dělal, když v centru Curychu jsou vyhlášené bordely."

V tu chvíli vstal nuzák s novinami (děti, byl to Lenínek) a říká dělníkovi:

Venku je tak hezky a vy tu dusíte svého synka v této smradlavé hale. Pusťte ho alespoň na dvůr.

Dělník mu říká: “Ne, můj synáček Donát je moc malej. Na dvorku bude nuda, hrát si sám moc neumí a bojím se, že pak, zvědavka naše, vyjde na ulici a ztratí se. Bude lepší, když tu s ním budeme sedět a čekat, až Lenínek dorazí.”

Lenínek se usměje na Doníka: “Pojď, dej mi svou malou ruku, ty a já půjdeme na malou procházku.”

A Lenínek vezme chlapce za ruku a vyjdou spolu na ulici. Blíží se k umolousanému hračkářství. Tam Lenin říká malému Doníkovi: “Chceš, abych ti koupil tuhle loď?” 

Byla to nádherná malá loď. Skoro nádherná jako velká loď, ale byla malá. A s plachtou. A plachta se dala svinout a opět rozbalit. A poblíž plachty stál malý námořník. A byly tam lavičky, malé kormidlo a vlajka. No, na tehdejší poměry překvapivě zajímavá hračka!

Malý Doník vypadal šťastně. A Lenínek mu tedy koupil tuhle loď.

A vrátili se s lodičkou na dvůr.

A tam, na dvoře, byla mastná hluboká kaluž.

A malý Doník na tu kaluž spustil svou novou lodičku.

Vítr nafoukl plachty, lodička parádně plula. Kormidélko se točilo sem a tam a malý námořníček stál v pozoru jako přilepený.

A Doník se smál a tleskal radostí: “Neboj se, námořníku! Plujte vpřed!”

Mezitím náš dělník nervózně pochoduje po klubu a  mumlá. "To je nepříjemné, Lenínek ještě nedorazil, a navíc nějaký neznámý člověk vzal mého chlapce ven a ještě se nevrátil.“

A to už se v klubu sešli další dělníci. “Kde je Lenin? Opravdu nepřišel?”

A jeden dělník se podíval z okna klubu a říká: “Podívejte, na dvoře je Lenínek s nějakým parchantem. Není to tvůj Doník?”

Pak se všichni nahrnuli z okna a zírali, jak si Lenínek hraje s Doníkem na námořníky v zablácené kaluži.

"Ach, to je Leninek. A já si myslel, že to byl nějaký cizí ouchyl. Myslel jsem, že svého syna nikdy neuvidím. Ale což, nemohl jsem se dočkat Lenínka. Doma bych to nějak vysvětlil."

Lenínek s Doníkem se vrací do haly, Doník ukazuje našemu odvážnému dělníkovi loďku, kterou mu Lenínek pořídil. Dělník ji váží v ruce a ptá se našeho bodrého, chamtivostí nezkaleného Lenínka: “Kolik vás to stálo, smím-li se vás, mistře, optat?”

Lenínek mrkl lišácky na dělníka: “Vyměnil jsem ji s tím hastrošem v hračkářství za medaili Carských železničních drah. Až to tady skončím, tu loďku si beru s sebou.”