Patetický Patizon

Jeden mladý dělník, jistý soudruh Lobanov, hlídal Smolného chrám. To znamená, že stál u dveří a kontroloval doklady, neboť ve Smolného chrámu se scházely hlavy celé revoluce. Hlavy vítězné revoluce! Kontroloval každého, kdo chtěl vstoupit do chrámu. “Protože pokud doklady nezkontroluju, přijde nějakej carskej a celý to tu zrychtuje,” říkal si v duchu Lobanov. A když si toto řekl, dostal z toho strach. Neměl to, Lobanov, lehké.  “Je to veliká zodpovědnost, Bobanove!” říkali mu, když dostal pušku. “Běda jak ti projde nějakej menševik, Bobanove!” říkali mu, když dostal moly nakousanou čapku. “Stačí si přečíst jméno na průkazce a podívat se, jestli je na seznamu, Bobanove!” říkali mu, když ho postavili před dveře. “Takže jsem teď vrátnej?” ptal se Lobanov. “Bobanove! Běda jak budeš myslet!” řikali mu. A tak Lobanov stál před dveřmi do Chrámu Smolného a snažil se nemyslet. Bylo snazší nemyslet, neboť když Lobanov myslel, míval strach. Bylo krátce po převratu, tudíž stačilo drobné zakolí...

Jeden ruský revolucionář utekl z carského vězení a skrýval se před četníky v zahraničí. Nebyl to, jak by se mohlo zdát, Lenínek. I tyto příběhy se děly obyčejným, řekněme nuzným lidem. Tento člověk, jehož jméno v příběhu není důležité, utekl do švýcarského Curychu a pracoval v továrně na nábytek. Brzy se dozvěděl, že Lenínek je též ve Švýcarsku a mimochodem zaslechl, že tu chce prodat nějakou medaili carských železnic. Náš muž usoudil, že se jedná o pomluvy. Četl mnoho Lenínkových knih a věřil, že bude dobrý a slušný člověk. A pak se jednoho dne tento dělník dozvěděl, že u nich ve fabrice na nábytek pronese Lenínek ten večer projev. A manželka našeh dělníka také pracovala v továrně na nábytek. Ale ona měla jen noční šichty, tudíž nebyl nikdo, kdo by večer jejich Doníka, synka ušatého, pohlídal. Náš dělník, který utekl před četníky do Švýcarska, řekl svému synovi: “Půjdem si večer společně poslechnout Lenínka.” Doník neměl ani jinou možnost.  Přišli do dělnického klubu příliš brzy. ...

Když bylo Lenínkovi šestadvacet let, byl už známým revolucionářem, celebritou mezi válenkovými intelektuály a carská vláda se ho bála jako seník ohně. Proto se Car rozhodl uvrhnout Lenínka do vězení, aby byl klid. A Lenínek tedy seděl ve vězení a mučil spoluvězně dlouhými proslovy. Za ta léta dokázal umučit i hluchoněmé a několik dozorců, kteří po sobě zanechali nešťastné rodiny. Car se rozhodl, že Lenínka pošle na Sibiř. Tam, mezi medvědy a komáry, nemá co zkazit. Odlehlá vesnice uprostřed tajgy. A nebylo tam nic. Tekla tam malá říčka, kolem rostl řídký les. Ale Lenínkovi nový domov nevadil. Chodil běhat, plavat v ledové vodě, prát se s medvědy. Psal knihy a chodil do sousední vesnice, aby mluvil s rolníky a radil jim. Ale ti, vždy když viděli v dáli rudou zář, běželi se schovat. Věděli, že pokud se Lenínek rozsedí a rozohní, starší rolníci by nemuseli hovory vydržet a mohli by upadnout do hlubokých halucinací, a následně při cestě do vlastních chalup uklouznout a zlomit si nohu a umr...

Lenínek studoval velmi dobře, dokonce, jak jinak, pozoruhodně. Nechce se tomu věřit, ale musíme. Když se mu vlasy s konečnou platností přestěhovaly pod nos a na bradu, dostal za absolvování střední školy zlatou medaili, se kterou házel po selkách prasátka. Ty mu říkali: “Lenínku, to neděláš medailí, ale svou pleší!” A Lenínek se nikterak neurazil. Kdepak! JIstěže. Ale celá středoškolská eskapáda nebyla tak snadná, neboť Lenínka již v prvním roce školy vyloučili, protože byl revolucionář. A úřady ho také netolerovali. A i car (z pochopitelných důvodů) nedovolil revolucionářům studovat. Lenínek, prostý potížista. Lenínkovi tedy nebylo, jak jsme již všichni pochopili, dovoleno studovat. Jiný člověk by na Lenínkově místě zůstal bez vyššího vzdělání. Ale Lenínek to nechtěl. Stoupl si v kuchyni na stoličku a matce řekl: "Určitě dokončím střední školu.” Ta kývla nezúčastněně hlavou a pokračovala ve strouhání zelí. A léta plynula. Lenínek trousil vlasy po okolí a jedno jaro našel zvláštní...

Když Leníkovi rašila bradka, nebál se už téměř ničeho. Klidně i pro koště do temného kumbálu došel a nebál se. Dokonce si ani nezakrýval oči, když si rodiče vyprávěli děsivé příběhy o strýci Ivanovi z Kulkuťovky, který jedl koňská kopyta. Ba ne, kdepak. A také skoro nikdy, až na pár opodstatněných a rozumných výjimek neplakal. Jeho mladší bratr Míťa byl samozřejmě také velmi hodný hoch. Alel i ufňukaný strašpytel. Když mu Lenínek hrozil nazouvákem, plakal. Když někdo zavrzal dveřmi, plakal. Když přišla řeč na strýce Ivana z Kulkuťovky a kopyta, bulel jak nahnutá konev. I při smutné písni se fňukna Míťa neudržel. Zvlášť velké slzy se mu koulely z očí, když děti zpívaly „Kozu“. Mnoho děcek tu píseň zná: Babička měla šedivou kozu, šedivou kozu a měla ji ráda, měla ji ráda Napadlo kozu projít se lesem, projít se lesem a napít se rosy, napít se rosy. Potkala koza v černém hvozdu, v černém hvozdu strašného vlka, strašného vlka Za malou chvíli bylo již po všem, bylo již po všem a plakaly lesy...

Když bejvávalo Lenínkovi osm let, stalo se něco, o čem mu o mnoho let později vyprávěla jeho sestra Anna Iljinična jako o události, která změnila jeho život. Nezdráhala se mimo jiné popsat svého bratra jako pořádného uličníka, ale i jako velmi pravdomluvného chlapečka. Nikdy nelhal a vždycky se ke svým lumpárnám přiznal. Jako když se mamince s lítostí omluvil, že jí nepodal šátek, protože se mu nechtělo. Ale nechme sestru s jejími prupovídkami sestrou a zpátky k Lenínkovi. Jedno léto se s otcem a sestrami odebral na pár dní do Kazaně za tetou Aňou. Lenínek se velice bál. Kdopak je ta teta Aňa? A co tam u všech čertů bude dělat? Ale o program měl prý vystaráno. Teta Aňa měla taky děti – Lenínkovi nezbedné bratrance! Lenínek si nevěděl co počít. Děcka byla jako z divokých vajec, dováděla, běhala, hrála různé hry. Volali na něj: “Lenine! Pojď si hrát!”, ale Lenínek zůstal schovaný za otcovým kufrem v předsíni. Sledoval potají své bratrance, jak se honí po místnosti a snažil se přijít této...