Lenínek I: Dekantér

Když bejvávalo Lenínkovi osm let, stalo se něco, o čem mu o mnoho let později vyprávěla jeho sestra Anna Iljinična jako o události, která změnila jeho život. Nezdráhala se mimo jiné popsat svého bratra jako pořádného uličníka, ale i jako velmi pravdomluvného chlapečka. Nikdy nelhal a vždycky se ke svým lumpárnám přiznal. Jako když se mamince s lítostí omluvil, že jí nepodal šátek, protože se mu nechtělo. Ale nechme sestru s jejími prupovídkami sestrou a zpátky k Lenínkovi.

Jedno léto se s otcem a sestrami odebral na pár dní do Kazaně za tetou Aňou. Lenínek se velice bál. Kdopak je ta teta Aňa? A co tam u všech čertů bude dělat? Ale o program měl prý vystaráno. Teta Aňa měla taky děti – Lenínkovi nezbedné bratrance!

Lenínek si nevěděl co počít. Děcka byla jako z divokých vajec, dováděla, běhala, hrála různé hry. Volali na něj: “Lenine! Pojď si hrát!”, ale Lenínek zůstal schovaný za otcovým kufrem v předsíni. Sledoval potají své bratrance, jak se honí po místnosti a snažil se přijít této záludné hře na kloub. Vypadala, že dokáže děti rozesmát a zaujmout natolik, že zapomínaly na současné středo- a malostavovské problémy. Jen kdyby věděl o co ve hře jde.

Bylo tomu už chvíli, co Lenínek v rafinované skrýši rozumoval. Děcka už funěla a šilhala únavou. Lenínkovi došlo, že tato hra má flexibilní pravidla, která se časem mění dle aktuálních okolností, a že on sám může do hry vnést nové pravidlo, které se může ujmout, a v případě nezdaru může být impulzem pro nové, nezamýšlené pravidlo.

Nadšený touto vlastní myšlenkou vyběhl Lenínek z poza kufru přímo do houfu bratranců. Ti se rozutekli jako husy a Lenínek to hlavou napral přímo do stolu. Pecka jak z Aurory. Rána všechny vyděsila. “Co se to stalo?” vykřikl jeden z bratranců. A druhý vystřelil prstem ke stolu: “Bacha, padá!”

Na stole se převrátila karafa a skutálela se přes okraj na zem. Kříslo to a na podlaze zůstaly jen střepiska. Lenínek po kolizi odvrávoral k oknu, kde se chytl závěsu a mžoural po bratrancích. Celý chumel děcek nevěřícně sledoval dopuštění. “To bude průser.”

“Máma mi dá!” zahulákal jeden z bratranců a běžel ke dveřím, kde už ale stála teta Aňa.

Děcka byla ihned v pozoru, půlky jako louskáčky. Mezi nimi i malátný Lenínek s hlavou jako omytá řepa.

Teta Aňa si pohledem změřila pokoj a zmerčila rozbitou karafu. “Děti, kdo z vás rozbil ten dekantér?” zeptala se tvrdě. Lenínkovi v třeštivé mlze uvázlo slovo dekantér. Nikdy nic takového neslyšel. Znělo mu to až příliš cize. Jako nějaká francouzská rasa psa, které se na ulici vždycky bojí. Těžce polkl a ohlédl se po bratrancích, ale ti nevypadali, že by věděli víc než on.

“No? Kdo rozbil tu karafu?” zopakovala teta Aňa po krátké pauze. Tady už klukům svitlo. To je ta váza přece. A všichni do jednoho kroutili hlavou “to já ne! To já ne” I malý Lenínek kroutil opuchlou řepou plnou ztěžklé krve. “To já ne!”

Není se čemu divit, že šla Lenínkova pověstná pravdomluvnost, o které nám vyprávěla sestra, stranou. V cizím domě s přepychovým vybavením s názvy pro ošklivá psiska a cizími lidmi se nejeden poleká. A na Lenínkovu obranu je nutno dodat, že je těžké se přiznat k činu s částečnou ztrátou vědomí.

Potom teta Aňa říká: “Tak to se ten dekantér na stole nudil a spadl sám.” Děcka se rozesmála. “Nejspíš si chtěl s námi hrát na honěnou, jenže chudák zapomněl, že je skleněnej.” A zase se všichni smáli.

Jen Lenínek se nesmál. Co to má znamenat? Vždyť je to jen kus skla! Ale než stihl vznést námitku, bylo zameteno. Odešel tak do jiné místnosti a posadil se k oknu. A dlouho tam seděl, bědoval s otřesem mozku a upadal do bezvědomí.

Slyšel chladnokrevný orchestr jako z pekla. Strojiť! Strojiť! hlomozilo v černé mlze. Měl pocit, že se motá v těžké oponě nasáklé krví a kolomazí, a jako kdyby mu pod zasmušilými střevíčky uhýbala podlaha. Nikdy mu takhle zle nebylo. Házel rukama, ale ty byly ztěžklé a nemotorné jako ze dřeva. Myslel, že je s ním konec. Ámen! Utopí se v závěsu, což ho od nepaměti děsilo. V tu chvíli se za neviditelným obzorem objevil zářivý, z buržoazního zlata vykovaný předmět. Kdyby jeden, byly dva! Orchestr šílel. Zaplavoval již tak plnou Lenínkovu hlavu, ale Lenínek se nedal. Snažil se zaostřit ty dva předměty. No ano. Ty přeci zná! S nimi pracuje Lenínkův zahradník a ten pán, co pořád kouří za kůlnou. Srp a kladivo. A tak podivně zaklesnuté do sebe!

A teprve k večeru se Lenínek zmátořil a přidal se k bratrancům, kteří si hráli zase na honěnou. Byla to docela zábava, i když neustále padal na zem a slintal při tom po koberci. 

***

Je tomu dva měsíce a náš nezbedník a mistr žertéř Lenínek mudruje doma v kuchyni na stoličce, kde jsou na něj jako obvykle všichni zvědaví. Ale pak jednoho večera, když šly všechny děti spát, přišla maminka k Lenínkově postýlce a uviděla, že její milovaný piškotek pláče.

“Proč pláčeš,” zeptala se ho.

A budoucí neohrožený revolucionář vzlykajíc řekl: “Mami, když jsme byli v Kazani, lhal jsem tetě Aně. Nepřiznal jsem se, že jsem rozbil tu jejich hloupou karafu.” Maminka pohladila Lenínka po již dlouho splasklé hlavě.

“Neplakej. Napíšu dopis tetě Aně. A pravděpodobně ti odpustí.”

Lenínek přestal plakat: “Určitě bys měla napsat dopis tetě Aně. Napiš jí, že jsem tu jejich dekadentní karafu rozbil já.” Maminka začala Lenínka utěšovat, věděla totiž, že když se rozohní, bude mluvit dlouho do noci. I bez stoličky. Lenínek se nakonec uklidnil a usnul.

Políbila a přikryla svého malého hříbečka a pomyslela si: "Jaké je to úžasné dítě: dva měsíce se trápil a byl naštvaný, že tetě Aně lhal. Ale teď, když se přiznal, ulevilo se mu, a dokonce usnul s úsměvem." Dívala se na Lenínka, který usínaje pouštěl slinu na polštář.

Druhý den maminka napsala dopis tetě Aně. A teta Aňa brzy odpověděla, že se na svého drahého synovce za dekantér vůbec nezlobí. Ale až příště přijedou, ať nechají Lenínka raději doma, protože se ho bratranci bojí. Obzvlášť v noci, kdy popisovali, jak Lenínek ze spánku nabádal své soudruhy k píli a soudržnosti, a že celou cimru ozařovala rudá, z Lenínkovy hlavy pulzující svatozář.