Lenínek II: Koza

Když Leníkovi rašila bradka, nebál se už téměř ničeho. Klidně i pro koště do temného kumbálu došel a nebál se. Dokonce si ani nezakrýval oči, když si rodiče vyprávěli děsivé příběhy o strýci Ivanovi z Kulkuťovky, který jedl koňská kopyta. Ba ne, kdepak.

A také skoro nikdy, až na pár opodstatněných a rozumných výjimek neplakal.

Jeho mladší bratr Míťa byl samozřejmě také velmi hodný hoch. Alel i ufňukaný strašpytel. Když mu Lenínek hrozil nazouvákem, plakal. Když někdo zavrzal dveřmi, plakal. Když přišla řeč na strýce Ivana z Kulkuťovky a kopyta, bulel jak nahnutá konev. I při smutné písni se fňukna Míťa neudržel. Zvlášť velké slzy se mu koulely z očí, když děti zpívaly „Kozu“. Mnoho děcek tu píseň zná:

Babička měla šedivou kozu, šedivou kozu

a měla ji ráda, měla ji ráda

Napadlo kozu projít se lesem, projít se lesem

a napít se rosy, napít se rosy.

Potkala koza v černém hvozdu, v černém hvozdu

strašného vlka, strašného vlka

Za malou chvíli bylo již po všem, bylo již po všem

a plakaly lesy, plakaly lesy

Píseň je nepochybně smutná. Ale samozřejmě nebylo nutné propukat v pláč. Koneckonců, šlo jen o smyšlený šlágr, což si musel i sám Lenínek, když měl na krajíčku, pro jistotu připomenout.

Osud kozy Míťa velmi těžce snášel. Nešlo mu do hlavy proč šla ta blbá koza bez dovolení ven, ještě k tomu do lesa na rosu, když má na dvorku koryto vody. Kdyby šla alespoň na dříví, říkal si ťunťa Míťa.

Jednoho dne se děcka sešla u klavíru s nápadem zazpívat si něco z nesmrtelného ruského repertoáru: Kozu. Stačila ale první sloka a Míťa byl hotový. Svíjel se u kanape, zuby nehty zaťaté do tepichu a tvář měl jako pomačkanou brusinku. Zmerčil ho Lenínek, bystrá hlava celého chorálu, naklonil se k Míťovi a zahulákal mu do obličeje “strašného vlka, strašného vlka!”

Míťův pláč vystoupal do hysterických výšin. Anna Iljinična, starší sestra, nastoupila s pěstičkou na Lenínka: “Proč mu to děláš?” prskla mu do obličeje. Na to jí Lenínek odpověděl: “Nemá se bát, ňouma. Děti mají být statečně a odvážné. Mají být vzorem a připravené vést revoluci. Když zvládne Kozu, zvládne pak i kopyta strýce Ivana. Jak může stát proti buržoazním žroutům, když bulí kvůli koze.”

Když to Míťa zaslechl, narovnal se a řekl přitrouble: “Tak tedy, již se nebudu bát.” Kéž by tomu věřil, o strýčkovi Ivanovi kolovaly opravdu hrozné zkazky.

Děcka si znovu zazpívala Kozu. A Míťa ji zvládl až do konce. A jen jedna jediná slza mu stékala po tváři. Slza hrdosti. Statečný chlapec s rukou na srdci. Už ani strýčka Ivana z Kulkuťovky se téměř nebál. Alespoň teď. Lenínek políbil svého bratříčka chcípáčka na tvář a pošimral ho řídkou bradkou. Radostí mu v oku blikla rudá hvězdička.