Lenínek III: Jak Lenínek studoval

Lenínek studoval velmi dobře, dokonce, jak jinak, pozoruhodně. Nechce se tomu věřit, ale musíme. Když se mu vlasy s konečnou platností přestěhovaly pod nos a na bradu, dostal za absolvování střední školy zlatou medaili, se kterou házel po selkách prasátka. Ty mu říkali: “Lenínku, to neděláš medailí, ale svou pleší!” A Lenínek se nikterak neurazil. Kdepak! JIstěže.

Ale celá středoškolská eskapáda nebyla tak snadná, neboť Lenínka již v prvním roce školy vyloučili, protože byl revolucionář. A úřady ho také netolerovali. A i car (z pochopitelných důvodů) nedovolil revolucionářům studovat. Lenínek, prostý potížista.

Lenínkovi tedy nebylo, jak jsme již všichni pochopili, dovoleno studovat. Jiný člověk by na Lenínkově místě zůstal bez vyššího vzdělání. Ale Lenínek to nechtěl. Stoupl si v kuchyni na stoličku a matce řekl: "Určitě dokončím střední školu.” Ta kývla nezúčastněně hlavou a pokračovala ve strouhání zelí.

A léta plynula. Lenínek trousil vlasy po okolí a jedno jaro našel zvláštní zalíbení v ochutnávání kamenů. Ale Lenínka nic nepovznášelo, sem tam nějaký kámen i spolkl. Nakonec se rozhodl matce slib o studiu dodržet, čehož se všichni obávali.

Lenínek tedy sedl ke stolu, vyplivl kus křemene a podal žádost ministrovi. Požádal o povolení ke zkouškám pro celou střední školu. Jeden termín, všechny zkoušky najednou. Maturita sakumprdum.

Ministr četl dopis: “Wáženey mynystr, chci mít maturu. pls. Wý Áj Le Nin.” 

Ministr byl překvapen a pomyslel si: “Jak může složit všechny zkoušky najednou? Nespletl se? Koneckonců, nechodí ani do školy. Ale dobře. Dám mu, blbečkovi, svolení, ale maturitu nedá ani ze psaní."

Po obdržení povolení od ministra se Lenínek pustil do intenzivního studia. Celé dny seděl u knih, četl, psal, učil se jazyky, překládal a počítal vlastní vzorce. V létě si zřídil kancelář vzadu na zahradě, v husté lipové aleji. Do země zaryl otcův pracovní stůl a lavici z kuchyně. A každé ráno tam chodil a učil se až do oběda. Matka mu mezitím intenzivně vyvařovala. Ovšem, že na pirožky trochu písku, to má Lenínek rád.

Po odpočinku a koupání se bifloval tři čtyři hodiny.

A večer, po procházce a koupání, ho jeho příbuzní zase viděli, jak si ten mladý inkoust čte a žužlá oblázky. Všichni se báli o Lenínkovo zdraví. Tak špatné to s ním bylo.

Ale Lenínek jim řekl: “Člověk může studovat a pracovat překvapivě tvrdě, pokud správně odpočívá.” A pak se zahleděl na překvapivě kulatý pískovec.

A skutečně! Lenínek náležitě odpočíval. Pracoval hodinu. Pak dělal gymnastiku. Pak zase hodinu nebo dvě psal, a poté běžel k řece si zaplavat. Po procházce lesem se vrátil ke svým knihám a znovu studoval. Ne dormir que d'un ceil.

Ve své letní kanceláři si nedaleko od stolu postavil hrazdu. A čas od času na ní cvičil. Poté si postavil i druhou, aby mohl zkoušet přemety ve vzduchu. Na vzdálenou lípu přivázal provaz, aby mohl procvičovat i šplhání a následný partyzánský skok do zad nepřítele. Nedalo mu to. Při představě, že kontrarevolucionář by mohl být ozbrojen a nešťastnou náhodou by jej Lenínek nemohl odstranit holýma rukama, přistoupil k výrobě luku a šípů. Během zaostřování špiček klacíků recitoval z paměti Vergilia a přeskakoval z latiny do řečtiny, a pro vlastní pobavení i francouzštiny, a sem tam si hodil i jedno dvě slůvka arabsky. Ho-ho-ho, to bylo zábavy.

Za každého počasí se koupal dvakrát až třikrát denně. Plaval úžasně. Plaval tak dobře, že všechny neustál překvapoval. Někdy se zdálo, že řeka plyne na druhou stranu, jak pevně a silně Lenínek házel tempo za tempem. Kdepak, opravdu plyne opačným směrem.

Jeden z jeho známých, jméno není důležité, si vzpomněl, že ve Švýcarsku bylo velmi hrozné jezero, kde se lidé neustále topili. Bylo velmi hluboké, plné studených proudů a strašlivých vírů. Lenínek kroutil hlavou: “Až dám maturu, pojedu do Švajcu a dám tomu jezeru na prdel.”

Takhle to Lenínek vedl dva roky. Učil se a odpočíval tak, že mu matka musela co dva týdny přešívat košili, neboť když se poškrábal na pleši, pukla často v zádech nebo v podpaží. Chodil zaplátovaný všemi možnými kusy látek, tu kus čalounění, tu zas pytel brambor, tu strýcova bekovka.

Lenínek na kamarády moc nebyl, ale přesto si našel dva. Alespoň na chvíli. Při běhu lesem přišel o oba: jeden, vysílený předchozím závodem v plavání, recitováním knih o aritmetice a vzpírání kamenů padl do spárů medvědovi, druhý lakonicky zahynul v močále. 

Celá vesnice se Lenínka bála, neboť jednou rukou tahal pařezy ze země, zatímco druhou rukou žongloval s dřeváky. Při tom recitoval vlastní verše o lásce a blikal rudou svatozáří na lesy.

Pak se to stalo.

Lenínek dal maturu. Všechno za jedna. Dostal dokonce i zlatou medaili. Ona ve skutečnosti byla jen pozlacená a na ní nápis “Carské železniční dráhy”. Ale medaile je medaile a to stačí.

A všichni se Lenínka ptali, jak dokázal udělat maturitu a on jim všem vylíčil celý únavný zdlouhavý proces, sem tam si něco přirozeně přibarvil. Není pochyb, že vzbudil úžas. Maminka mu k maturitě spíchla oblek z dědečkovy hasičské uniformy a všila klíny z posledních záclon.

Pak jel Lenínek do Švajcu dát jezerům na prdel. Chtěl tam v jedné podhorské vesničce prodat svou medaili, ale nikdo ji nechtěl. Lenínek si řekl: “to je protože je carská! Až budou hvězdy Revoluční a Sovětské, budou mít rozhodně větší cenu.” 

A bleskl rudě ušima.