Lenínek IV: Jak Lenínek nijak rafinovaně převezl četníky

Když bylo Lenínkovi šestadvacet let, byl už známým revolucionářem, celebritou mezi válenkovými intelektuály a carská vláda se ho bála jako seník ohně. Proto se Car rozhodl uvrhnout Lenínka do vězení, aby byl klid. A Lenínek tedy seděl ve vězení a mučil spoluvězně dlouhými proslovy. Za ta léta dokázal umučit i hluchoněmé a několik dozorců, kteří po sobě zanechali nešťastné rodiny.

Car se rozhodl, že Lenínka pošle na Sibiř. Tam, mezi medvědy a komáry, nemá co zkazit.

Odlehlá vesnice uprostřed tajgy. A nebylo tam nic. Tekla tam malá říčka, kolem rostl řídký les. Ale Lenínkovi nový domov nevadil. Chodil běhat, plavat v ledové vodě, prát se s medvědy. Psal knihy a chodil do sousední vesnice, aby mluvil s rolníky a radil jim. Ale ti, vždy když viděli v dáli rudou zář, běželi se schovat. Věděli, že pokud se Lenínek rozsedí a rozohní, starší rolníci by nemuseli hovory vydržet a mohli by upadnout do hlubokých halucinací, a následně při cestě do vlastních chalup uklouznout a zlomit si nohu a umrznout.

Lenínek se věnoval i ručním pracím: vyřezával ptáčky, lišky, les, model Moskvy v měřítku 1:10 000, vlastní bustu v životní velikosti a maličkaté rolníčky sedící kolem něho. Stojí za povšimnutí, jak dokázal borovým šiškám pomocí příborového nože vtisknou živou letargii. 

A čas plynul. A byly to tři roky a na prahu jeho domku se objevili četníci. Lenínkovi bylo podezřelé, že by za ním někdo přišel. Že by rolníčci? Ale to se mu nezdálo, protože ti za ním nikdy nepřišli, i přestože se jim za poslední tři roky několikrát chlubil sbírkou mechových kuliček.

Ale ne, nebyli to rolníčci, ale četníci. Ty Lenínek nečekal. 

Jeden tlustý kníratý četník, druhý hubený kníratý četník. Stáli ve dveřích a koukali. Tlustý kníratý zíral Lenínkovi na rudou zář kolem hlavy, hubený kníratý byl fascinován podivnou bustou obklopenou šiškama.

“Tak, teď to tady prohledáme, Lenínku! Jestli najdeme něco, za co půjdeš do basy, tak tu zůstaneš další tři roky, a když ne, tak tu nezůstaneš.” řekl tlustý kníratý.

Lenínek věděl, že má v knihovně, v té nejnižší poličce knihy, které by se Carovi nelíbily. Věděl, že by si za ně sedl do vězení na hodně dlouho.

Tlustý kníratý zastoupil dveře, aby ani myška nikam nemohla, a hubený kníratý začal opatrně kroužit kolem Lenínkovi busty. Tlustý kníratý ho nabádal, ať to tady obrátí naruby, hubený kníratý se dal do práce.

Podíval se do stolu, ale našel jen šišky. V komodě objevil chlupaté mechové kuličky a ve skříni model Moskvy. Pod postelí nakousané muchomůrky a talíř se zaschlou kaší.

Hubený kníratý si stoupl před knihovnu a upřímně doufal, že v ní nenajde potkaní hnízdo. Lenínkovi blikaly kontrolky a přemýšlel, jak před četníkem schovat závadné knihy. Hubený kníratý se díval na knihovnu, nejdříve do horní police, pak do spodní. Váhal, kde začít.

V tom se objevila Lenínkova manželka Naděžda Konstantinovna Krupskája, která celé ty tři roky s Lenínkem na Sibiři žila a doposud na ní nepřišla řeč. Pomyslila si: když četník začne kontrolovat knihy od horní police, časem se unaví, a při kontrole spodní police nebude dávat pozor. Lenínek, telepaticky napojen na svou ženu, si její myšlenky přivlastnil a přešel k činům.

Vzal židli, přisunul ji ke knihovně a vybídl četníka, aby se dal do prohlíky. Hubený kníratý revolucionáři poděkoval za jeho laskavost a stoupl si na židli. Důsledná kontrola mohla začít.

Hubený kníratý procházel horní polici, pomalu četl názvy knih, otevíral je, lámal jim hřbety a vytřásal je jako galoše. Bylo tam mnoho knih a hubený kníratý si mumlal pod vousy, že se nedal k četníkům proto, aby musel číst knihy. 

Uplynuly tři hodiny, hubený kníratý louskal další svazek Světa zvířat a tlustý kníratý skuhral a vzdychal u dveří. “Tobě to trvá, mám hlad, dělej už!” 

Ale hubený kníratý byl teprve u keporkaka a přemýšlel, jak tuto knihu zabavit pro vlastní účely.

“Našels něčo?” zasyčel tlustý kníratý. Hubený kníratý zakroutil hlavou. “Tak se na to vykašli a dem! Sněd bych i …” tlustý kníratý hodil okem po zaschlé míse kaše pod postelí a větu již nedopověděl.

Hubený kníratý otočil stránku na klokany a v tu chvíli věděl, že není jiná možnost. 

“Tuto knihu zabavuji pro bližší přezkoumání, ale jinak zde není nic závadného a proticarského,” řekl nervózně hubený kníratý, mrkl na tlustého kníratého a jako když syčí mokrá břízka v podvečerních kamínkách, tak tiše se oba četníci vytratili.   

Lenínek se zaradoval, rudá aura osvítila světnici. Lenínek odjede z této Carem zapomenuté díry. Avšak, měl by se, uvažoval, ještě rozloučit se zbylými rolníčky z vedlejší vesnice. Ti budou určitě truchlit.