Lenínek VI: Soudruh Lobanov neboli Strážce chrámu
Jeden mladý dělník, jistý soudruh Lobanov, hlídal Smolného chrám. To znamená, že stál u dveří a kontroloval doklady, neboť ve Smolného chrámu se scházely hlavy celé revoluce. Hlavy vítězné revoluce!
Kontroloval každého, kdo chtěl vstoupit do chrámu. “Protože pokud doklady nezkontroluju, přijde nějakej carskej a celý to tu zrychtuje,” říkal si v duchu Lobanov. A když si toto řekl, dostal z toho strach. Neměl to, Lobanov, lehké.
“Je to veliká zodpovědnost, Bobanove!” říkali mu, když dostal pušku.
“Běda jak ti projde nějakej menševik, Bobanove!” říkali mu, když dostal moly nakousanou čapku.
“Stačí si přečíst jméno na průkazce a podívat se, jestli je na seznamu, Bobanove!” říkali mu, když ho postavili před dveře.
“Takže jsem teď vrátnej?” ptal se Lobanov.
“Bobanove! Běda jak budeš myslet!” řikali mu.
A tak Lobanov stál před dveřmi do Chrámu Smolného a snažil se nemyslet. Bylo snazší nemyslet, neboť když Lobanov myslel, míval strach. Bylo krátce po převratu, tudíž stačilo drobné zakolísání, jedna dobře mířená rána. Pif. A revoluce byla v kelu. “Nebo tak nějak,” myslel si Lobanov. Zkrátka měl na ramenou těžké břímě.
“Těžké jako hříbě,” napadlo Lobanova. “Ale kdepak,” řekl si Lobanov. “Povedl se mi docela obstojný rým, ale teď nemám myslet!” Lobanov byl na sebe neobyčejně přísný. Nová pozice, nový Lobanov. Žádné toulky po svazích purpurových fantazií, kde stačí drobné uklouznutí a Lobanov již čichá k jiným květinám, trhá šeříky a ulehá s nimi v březových hájích pod modrou klenbou, jejíž hloubka mu způsobuje závrať, jako kdyby mu v hrudníku někdo ladil basové é.
É!
“Těžké břímě, jako hříbě v Římě.”
Lobanov, ach, Lobanov se neudržel. Zda drobný červík podvratného myšlení, či snad mol v čepici? Chroupy chroup, Lobanov zase nedokázal nemyslet.
“Čí břímě nese hříbě v Římě? Snad uši slyší šusty myší? Pil bych vodku jako lev, já, vrátný Loba..nev?” Nebyl, Lobanov, nejspokojenější se svým výtvorem. Ale viděl, že zabil mnoho času. Do Chrámu Smolného nikdo zatím nepřišel. Nebo si alespoň Lobanov nevšiml.
“Uf,” řekl si Lobanov. Nebyla to snadná práce. Stát a hlídat. Pušku v levé ruce, revolver po pravé. V opasku … granát? Toho si Lobanov doposud nevšiml. Zkoumal tu chladnou věc na svém boku. Docházelo mu, že pokud ho u dveří nezastřelí nějaký nepřátelský živel, zvládne se Lobanov zabít sám. V sebeobraně. Respektive při pokusu o sebeobranu. “Ano,” řekl si pro sebe poněkud nervózně, “do revolveru mi dali i náboje.” Ale jestli je revolver funkční, to Lobanov zkoušet nechtěl.
Lobanov opět přemýšlel a opět dostal, ach, náš Lobanov, strach.
V tom se ke dveřím Smolného chrámu, případně Chrámu Smolného, (Lobanov si také nebyl příliš jistý) blížil Lenínek a jeho střízlivá záře nad hlavou.
“Tak, Lobanove,” řekl si Lobanov, “teď se předveď. Buď je to menševik, carskej, nebo kdovíjakej atentátník.” Lobanov se narovnal. Přitáhl si pušku blíže k tělu, přiložil ruku k revolveru na boku a zavadil o granát na opasku. Došlo mu, že pokud to není žádný záškodník, nýbrž soudruh, který do chrámu smí vstoupit, a on, Lobanov, je oba před chrámem svojí nemotorností roztrhá jako teplé syrniki, nezapíše se do učebnic jako hrdina.
Ano, Lobanov měl stále strach. Když měl strach, dokázal vymýšlet i komplikovaná souvětí.
“Okamžik, soudruhu! Než vstoupíte, ukažte svůj průkaz, abych věděl, kdo jste. Protože jsem ve službě poprvé a moc lidí od vidění neznám.”
Zamyšlený Lenínek vzhlédl k Lobanovi. “Čepka sežraná moly, velký nepadnoucí kabát, kaťata z pytloviny, na haksnách sešmajdaný galoše. Rezavá puška, revolver, asi atrapa. Obličej tupý a vyděšený,” popsal si Lenínek v duchu osobu před sebou. “Och, ano, ano,” řekl Lenínek, “hned to bude.” a začal si prohlédávat kapsy.
Potem zpocený Lobanov by nedokázal popsat všechny pochody, které v jeho hlavě pochodovaly. Kdyby ano, vystačila by na to slova: "Hříbě bylo v Římě."
V tu chvíli se otevřely dveře do Smolného chrámu. Vykoukla tučná hlava a málem Lobanova sežrala. “BOBANOVE! Nech tady Lenínka projít. Šmarjá, ty seš úplně…! Že tys zas přemejšlel!?”
Lobanov se nezmohl na slovo. Lenínek? O něm opravdu již slyšel.
Lenínek blikl očima na Lobanova a zmizel v chrámu, kde mu bylo sděleno, aby si těch pár rublů nechal, že ten šupák před chrámem nebyl žebrák.
Lobanov si uvědomil, že mohl záhadným nedopatřením, ošklivým omylem, jež se stává jednou za tisíc let, třeba zabít hlavu celé revoluce. Nebo tedy, kdyby tomu bůh chtěl, což asi, zdá se, nechtěl. “Neboť je-li bůh, proč jsem člověkem?” uvažoval náhle Lobanov před Chrámem Smolného, nebo Smolného chrámem, kdo ví, a podzimní vítr unášel Lobanovy myšlenky dál a dál, stejně tak i nestřežený seznam osob z jeho stolu u dveří.
“Život, toť těžké břímě,
neb při pobytu v Římě
snědlo mě hříbě.”
A tak to bylo u Lobanova se vším.
Komentáře
Okomentovat